CHORVATSKY, NĚMECKY A ČESKY
Vyprávění FJ, narozen 1938 v Novém Přerově
Narodil jsem se v roce 1938 v Novém Přerově. Maminka byla Chorvatka, tatínek Chorvat, tak jsme doma mluvili chorvatsky. Než jsem šel do školy, tak jsem neuměl ani česky, ani německy, jenom chorvatsky. A teďka, když jsem přišel do té školy, bylo to ještě za války, takže jsem přišel do německé školy, no tak ty učitelky to už braly, že nás musely učit od píky, abychom to pochopili. Do školky jsem nechodil. Sice tam byla, ale my jsme radši chodili s rodiči. Chci říct, že příchod do školy pro mě byl strašná hrůza. Rodiče sice uměli německy, ale nás to neučili, s námi mluvili jen chorvatsky. Tak první třídu jsem vychodil německou základku. Jenže než jsem se naučil to ein, zwei, drei, trochu německy, tak přišla čeština. Válka skončila a my jsme se zase museli začít učit česky. No ale člověk to zvládne všechno, no. Ty učitelky byly opravdu tak laskavé k nám, snažili se, abychom se do toho aspoň trochu dostali.
Nás vystěhovali v srpnu 1948. Měl jsem prázdniny, takže jsem byl doma, spolu s maminkou. Tatínek věděl, že nás budou stěhovat, ale on si myslel, že když půjde do sklepa, tak že nebude doma a že nás stěhovat nemůžou. Protože hlava rodiny, jak se to dřív říkalo, není přítomen a hotovo. Jenže. Maminka vařila a přijelo nějaké nákladní auto. A teď si představte, to si pamatuju jako kluk přesně. Bouchali na dveře, maminka napřed nechtěla jít otevřít, a oni bouchali pořád dál a dál. Tak nakonec ke dveřím šla a já jsem byl tři metry za ní, abych slyšel, co budou mluvit. Pootevřela ty dveře a ten venku říká: „Paničko, tady máme dekret, my jsme vás přišli stěhovat.“ Jenže maminka říká: „Manžel není doma a já se sama stěhovat nemůžu.“ Chtěla dveře zavřít, ale on tam strčil nohu, mávl rukou, vyběhli takoví páskovaní trestanci, a on jim říká: „Dovnitř, otevřít vrata a začneme nakládat!“
Měli nařízení vystěhovat celý barák, kompletně. Nádobí, všecko. A teď to vagónovali v Novosedlích. A tak ti to vozili od rána až tak do těch čtyř hodin, to si tak pamatuju, že bylo odpoledne. No a tatínek furt nešel dom. On asi věděl, že se stěhuje, a tak si říkal: „Já tam nepolezu.“ Až měli naložené všecko. Odvezli všechno, co bylo, to se nedá říct, že by tam něco nechali. Co bylo v kuchyni, nábytek, postele, dřevo, všecko odvezli, dali do vagónů.
V baráku nezůstalo nic ani živého ani mrtvého, co se dalo vzít, tak to naložili, že.
A teďka, až to bylo poslední auto, tak šli za maminkou a říkali jí: „Podívejte se, vy říkáte, že manžel má přijít, ale nepřišel. To znamená, že my jedeme s poslední fůrou. Všechno máte ve vagónech. A jestli si to večer nepůjdete hlídat a vám to někdo rozkrade, tak nedostanete nic.“ A jak už byli hotoví, tak tatínek pak asi během půl hodiny přišel, maminka mu všecko pověděla, co se stalo. No tak on potom honem šel do Novosedel a ty vagóny si hlídal. Počkejte, myslím, že dobytek nám naložili až druhý den. A tak až to bylo všechno, tak jsme odjeli.
Cesta trvala asi den. Dovezli nás do Šternberka na nádraží a pak auty stěhovali na ten barák. Bylo to v Hraničních Petrovicích a byl to takový barák, na kterém už žádný Čech nechtěl bydlet. Přidělili nám ho. Vybírat si nebylo z čeho. Ti, co došli ještě do horších baráků, tak si říkali v duchu: „Však stejně půjdeme dom, to není možný, co udělali.“ Měli takovou útěchu, že stejně půjdeme dom, že, a hotovo. Jenomže dom už se nikdy nešlo.
Právě jsme přišli přede žňama. Čechovi, který na baráku bydlel před námi, se říkalo zlatokop. Už tam poskákal tři baráky, vykradl je a pak utekl, nějaký Kolínek se jmenoval. Ale musím říct, že sousedi a místní obyvatelé s námi sympatizovali. Pomáhali nám, jak se dalo, to se musí nechat. Nehleděli, že jsme Chorvati, nebo tak. Viděli, že jsme byli vyhnaní a tyto podmínky neznáme. Co mohl, to tatínek udělal na poli krávami. A co nestačil, na to mu soused půjčil koně. Asi za rok a půl si koupil svého, protože tam bylo třináct hektarů, tak aby to vůbec stačil. Na jižní Moravě se dělalo s krávami, kvůli tomu se říkalo: „Kráva udělá práci a ještě dojí. Kůň udělá práci a jenom žere, že.“ Tak toho koně lidi moc neměli. Na jižní Moravě byla hodně práce ruční, takový vinohrad, to musel okopat sám. Nebo když byly okurky, to se taky okopávalo a sbíralo všechno ručně, tam by mu ten dobytek nepomohl. Ale na těch horách to už bylo něco jiného.
Asi za rok po nás byl přestěhován i strýc, tatínkův starší bratr, ten neměl děti. Muselo to být v sobotu, myslím. Najednou dojelo na náš dvůr nákladní auto. Tam byl barák, dvůr a výměnek. Z toho auta vylezl strýc Ondřej a volá: „Tuome, ja ur sam ovdjen! Tomáši, už jsem tady!“ „A co tady chceš dělat?“ „Já tady budu s váma bydlet.“ A na to mu tatínek říká: „To nemůžeš, protože tobě musí dát barák.“ „Ale to nestojí za to, šak půjdem dom.“ Tak se tam dohadovali na dvoře a ti z toho auta začali skládat věci. Tatínek se strýci snažil vysvětlit, že má dostat hýžu, dům, a ne tady k nám do toho výměnku, vždyť to je neobyvatelné. Ale strýc se nechtěl nechat a argumentoval, „Já si to spravím, a však na jaře jdeme dom!“ Oni furt věřili, že to, co se událo, není možné, a že brzy půjdou zase domů. A teď ti z toho auta vykládali ty věci a pak přijelo další auto a další, strýc měl ve Šternberku vagón.
Strýc tak začal bydlet u nás na výminku. Dobytek si dal k nám do chléva, tam bylo místa dost. Uběhl rok a strýc sám poznal, že z jednoho pole nemůžeme žít, byly kontingenty a tak. Komunisti začali sedláky šroubovat a už to nešlo. Tak tatínek říká: „Běž na okres a tobě jako Chorvatovi musí přidělit barák.“ Strýc šel do Šternberku na okres a nakonec mu přidělili jeden barák u silnice, u kterého bylo i pole.
Já jsem o tom, že bych se někdy vrátil do Nového Přerova, nepřemýšlel, ale rodiče čekali každý den, že se vrátí. Říkali: „To není možný, co udělali! Nikomu jsme nic neublížili, tak proč nás vyhnali?…Komunisti!“ Tak pořád čekali, ale nevrátili se nikdy. .