Druhá světová válka

Část Charvátů se přiklonila ke straně německé, část nadále držela s Československem a aktivně se podílela na stavbě opevnění, které mělo zamezit vpádu hitlerovského vojska. Při vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938 byli Charváti připraveni svoji republiku bránit. Velká politika se však děla nezávisle na malých lidech a na konferenci velmocí v Mnichově bylo 30. září 1938 dohodnuto, že Československo musí odstoupit své pohraničí nacistickému Německu.

​

Změna režimu byla pro místní nacisty vhodnou příležitostí pro vyřízení účtů s jejich protivníky. Po zabrání pohraničí utekli do protektorátu ti z Charvátů, kteří byli výraznými představiteli pročeskoslovenského smýšlení. Odešli také představitelé české inteligence a některé české rodiny. Jiné české rodiny (a naprostá většina rodin charvátských) však na místě zůstaly. Myšlenka na odchod byla zemědělskému obyvatelstvu, vázanému na svou půdu, velmi vzdálená. Vzhledem k tomu, že Charváti žili na jižní Moravě po staletí, splňovali podmínky pro přidělení německé státní příslušnosti (tedy ne říšského občanství, jak se někdy uvádí). Se státní příslušností se však pojila povinnost služby v německé armádě. Když na počátku září 1939 vypukla druhá světová válka, ukázalo se, že začala jedna z nejtragičtějších etap historie moravských Charvátů.

 

Období vymezené lety 1938–1945 je, navzdory tomu, jaký význam pro další osudy moravských Charvátů mělo, velmi málo zpracováno. Jak již víme, po anexi pohraničí utekli z charvátských obcí někteří Charváti, kteří podporovali československou orientaci. Z hlav německých radikálů však obrázek Charvátů jako těch, kteří za první republiky „kolaborovali“ s Čechy, nevymizel. Hrozby nacistů, že hlavami Charvátů vydláždí mikulovské náměstí, že Charváty vystěhují na Sibiř a podobně, nebyly vůbec ojedinělé.

 

V období třetí říše byli Charváti vystaveni silnému germanizačnímu tlaku. Po uzavření českých škol začaly charvátské děti ze dne na den chodit do škol německých. Používání chorvatštiny na veřejnosti bylo zakázáno a přísně postihováno.

 

Jeden z prostředků vedoucích ke germanizaci (a zároveň velká snaha nacistického státu) bylo regulovat co možná nejvíce rovin soukromého i veřejného života svých obyvatel. Tomu měly sloužit také společenské organizace, které byly přímo kontrolovány NSDAP (žádné jiné organizace existovat nesměly). Obyvatelé třetí říše čelili neustálému tlaku úřadů a propagandy, aby se jejich činnosti účastnili.

 

Hluboká tragika války ovšem přicházela do charvátských obcí hlavně v rukách pošťáků, kteří místním přinášeli oznámení o tom, kdo z jejich blízkých na frontě padl. Právě služba charvátských vojáků ve wehrmachtu je pro moravské Charváty snad nejsmutnější kapitolou války. Jaké podmínky ji vymezovaly? Branná povinnost byla v nacistickém Německu zavedena roku 1935. Týkala se všech státních příslušníků třetí říše. Za její odepření hrozilo dotyčnému uvěznění v koncentračním táboře, a pokud by své smýšlení nezměnil, byl „odměněn“ trestem smrti.

 

Do jakých pozic a na jaká bojová místa byli Charváti nasazováni, musí být podrobeno ještě zevrubnějšímu zkoumání. Celkově za druhé světové války padlo 232 obyvatel charvátských vesnic. Když uvážíme, že komunita měla tou dobou asi dva tisíce příslušníků, jedná se o velmi vysoké procento mužů v produktivním věku, o něž přišla.

 

Zajímavou kapitolou, které se odborná veřejnost taktéž dosud hlouběji nevěnovala, jsou aktivity moravských Charvátů otevřeně namířené proti nacistickému režimu: ať už je to služba charvátských vojáků ve spojeneckých armádách, či odbojová činnost. Někteří Charváti byli pro svůj negativní postoj vůči nacistům internováni v koncentračním táboře.

 

V dubnu 1945 se Charváti ocitli doslova uprostřed válečné vřavy. V posledních dubnových týdnech a na počátku května 1945 totiž oblastí procházela válečná fronta. Několik dní trvající boje mezi ustupující německou a přicházející Rudou armádou obzvlášť výrazně zasáhly do života obyvatel Nového Přerova. Obec byla bitkou silně poničena, mnoho domů vyhořelo. Velkým nebezpečím po několik následujících měsíců se pak pro místní obyvatele staly nášlapné miny, které pro sovětské vojáky připravili odcházející Němci. Ačkoliv část polností se podařilo vyčistit bezprostředně po válce, v důsledku šlápnutí na ukrytou minu umírali lidé ještě dlouho po ní.